close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jen tak

18. dubna 2013 v 0:55 | Vězeň své duše |  Má poezie

V moudrých knihách,
Lidé píší,
Že lásce je potřeba
Odevzdat celou duši.

Jen tak,
Dát duši
Jen tak
Dá to smysl

Tak dáte vše co máte,
A mnohdy ještě víc
Naději, víru, bezestrachu
Že neprohrajete svoji duši

Jen tak,
Černá nebo rudá
Jen tak
Sudá nebo lichá.

Tak točí se život kolem vás
A láska ta jde s Vámi
Žijetejako v nebi
Máte-li vedle sebe člověka milovaného

Jen tak,
Rostou nám křídla
Jen tak
Nic nebolí

Však někdy, křídlo se zlomí
Život není jako ráj,
Život spíše peklu roven,
Drtí nás za živa

Jen tak,
Křídlo se zlomí
Jen tak
Láska umřela.
Jenže co potom,
Když láska odejde,
Co dělat bez duše,
Když dal jste ji celou

Jen tak,
Odešla
Jen tak
S Vaší duší.
 

Slova soucitná

18. dubna 2013 v 0:52 | Vězeň své duše |  střípky a podklady

Slova soucitná,
bolest v srdci neutiší
Slova soucitná,
vzpomínky rozfoukají
Slova soucitná,
čas nevrátí
Slova soucitná,
člověka neoživí…

A přesto je v nich ukryta,
touha člověku odlehčit
Převzít byť jen na moment,
trápení jež tíží jako cent,
Dodat sílu pomocnou rukou,
prolomit samotu utrpení…

Když spatřil jsem tě poprvé

18. dubna 2013 v 0:50 | Vězeň své duše |  Má poezie

Když spatřil jsem Tě poprvé
Bolest v srdci ukrytá
V očích tvář, měnící se v dým
Já myslel snad, že jenom sním.

Když spatřil jsem Tě poprvé,
Rozchod psal mi rýhu do tváře,
Oči stále hledali jen ji,
Duše prohrála; s city hrála si.

Když spatřil jsem tě poprvé,
Hledal jsem teplou náruč,
Shodit ze sebe konvencí obruč,
A prohandlovat naději s depresí.

Když spatřil jsem tě poprvé,
Jako Gabriel vyháněla jsi sukubu,
Neschopen mluvit přes rozbitou hubu,
Mé oči ti děkovaly.

Když spatřil jsem tě poprvé,
Jak poděkovat...Archanděli...
Srdce vypadá jak Pompeje,
A přesto - slyšíš - žije.

Když spatřil jsme tě poprvé,
Magická chvíle zrození,
Prošel jsem peklem přímo k tobě,
Andělské trouby troubení,

To budík přetrhl snění….
 


1.máj

1. května 2012 v 8:46 | Vězeň své duše |  Má bolest
1. máj

Byl pozdní večer,
vskutku 1. máj,
Byl pozdní večer
mě srdce přepadl hlad
Byl pozdní večer,
toužil jsem zas a zas
Byl pozdní večer
mé srdce obestřel chlad

Hrdliččin zval ku lásce hlas,
do ticha já vzýval Vesnu,
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
prázdnou hrudí nesla se ozvěna,
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
do žeber narážely tóny,
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
má duše došla smíru.

Kde borvý zaváněl háj,
tam poližil jsem se do mechu,
Kde borvý zaváněl háj,
touha velela k útěku,
Kde borvý zaváněl háj,
proč už nejsi tu,
Kde borvý zaváněl háj,
s výdechem vzdávám se života.

Miluji Tě paní má,
Vesna mi Tě přislíbila
Bez Tebe život v propast se mění
Vítej Morano, má ženo, má paní.

Výkřik do tmy

14. února 2012 v 2:41 | Vězeň své duše |  Má bolest

Jak mám žít
Být či nebýt - o to dávno neběží
Mé žíly proměnily se v suché védy
A jen písek se jimi prohání


Jak mám umřít?
Když chybí síla a odvaha
Vrhnout se do proudu řeky Stix
Bojím se, že najdu pramen Rubikonu
A nepřekročím jej.


Jak mám milovat?
Oči pohasly jak dohořelé svíce
Jak potemnělé lampy telvize
Má duše dávno splaska
Jak kovářský měch prožrána červy


A přesto všechno
Stači jedinné Tvé slovo
Či jen ozvěna Tvého hlasu,
Zachvění parfému ve větru

A já?

Zase kříčím do ochraptění
Lištičko, já tě miluji
Nedokáži bez Tvé lásky žít

Zrod

15. září 2011 v 16:20 | Vězeň své duše |  Má poezie

Zrod



Nůž.

On řval.

Na bílém prostěradle

Jen krev, nůž a pot.



Váha.

Šla pryč.

Zamotali ho

Pořád řval.



Cigareta.

On sál.

Smyla si krev

Odešla ven.



Vrátila se.

On spal.

Ona usínala.

Zabalila si věci.



Vyšla ven.

Potkal ji.

Poděkoval jí.

Odvezl ji.

Konec odrazu

15. září 2011 v 16:19 | Vězeň své duše |  Má poezie

Konec odrazu



Co ty víš?

Nevíš nic

Já vykopal si hrob

A v zlaté kleci v něm ležím



Nedívej se na mě!

Neslyšíš? Jsi hluchý?

Ne jen němý

Jak kapr na dně vany.



Co jsi to řek?

Už jsem se lek,

Že pravdu jsi řek

Jež hlavu stíná.



Běž už spát.

Nechceš? Nemůžeš!

Snadná pomoc.

Kulka do srdce



Běž už pryč!

Slyšíš! Vypadni!

Jsi zbytečný

Jak kámen pro hvězdy



Neslyšel! Zůstal stát.

Kámen zvedl. Vrh.

Strašný zvuk.

Jen střepy se sypaly.


Cirk

15. září 2011 v 16:18 | Vězeň své duše |  Má poezie

Cirk



Ranní slunce pohladilo paprsky písek v Cirku

Ještě je hladký bez stop kol či krve.

Však za pár chvil, až padne šál bílý

Kopyta koní a kola vozů ho zhyzdí.



Lehký vánek zavanul nad pískem v Cirku

A netrpělivě trhá bílý šál

Už aby byl upuštěn a on směl s ním si hrát,

Pak oblaka prachu na diváky rozfoukat.



Nad Cirkem lomoz fanfár se vznešeně nese,

Z brány vozy jako šípy letí

Jen aby on byl v cíli první

A za nimi leží jen písek mrtvý.



Praskot dřeva Cirkem zní,

Když kolo s kolem se setká

Tu jedno praská, však koně běží dál

A vozataj začal svůj poslední let.



Nad Cirkem se sneslo v okamžiku ticho,

Však jak hlučný byl ten zvuk,

Když vozataj skončil svůj let

A písek pozřel jeho mladou krev.



Nad Cirkem vládne vítězný řev,

To vítěz projel cílem

Pro něho vavřínový věnec,

Pro soupeře temný hrob.



V Cirku zavládlo opět ticho

Jen zvuk hrabí ruší majestátný klid

Krvavý písek jež dávno zasypali

A pro nový závod připravili.


Želva

15. září 2011 v 16:18 | Vězeň své duše |  Má poezie

Želva



Noc se snesla na město

A jako dveře zavřela

Osudy lidí pro ten den,

A z rušného velkoměsta

Se stala mrtvá želva.

Jen tu a tam do tmy

Z krunýře želvy bakterie svítí

Jež jako pravé bakterie

Energii z želvy berou

Ale želvě to nevadí

Protože právě spí

A ráda ji poskytne těm

Kdo dnes nechtějí spát

Však co energie pro ni znamená

Vždyť ráno se vzbudí

Všeho bude mít dostatek

Teď je dává šanci těm

Kdo nechtějí skončit svůj den

Aby vzhůru byli

Na své počínání viděli

Slyšeli, co slyšet chtějí

A přitom ji nezajímá co dělají

Ona s klidným svědomím

Bez výčitek životy ničí

Co život pro ni je

Ubude jen jedno světlo

Jen jedna bakterie na jejím krunýři

Přesto nabízí všem svoji pomoc

Žijte, radujte se, buďte bez starosti

Jednoho dne já účet předložím

Tak každá želva,

Tak každé město uvažuje

Každá želva své město napájí

A pomalu roste jak krunýř dovolí

Až jednoho dne se želva zvedne

A vydá se na cestu

Pak poznáme, že nejsme nic

Než pouhé malé bakterie.


Potkám tě a ztratím

15. září 2011 v 16:17 | Vězeň své duše |  Má poezie

Potkám tě a ztratím tě



Svůj život si žiji

A své hříchy těžce splácím

Však když slyším lásky melodii

Tu nehledím, kdy, jak a čím pak zaplatím.



Dřív jsme uměl milovat

A nosit rudý květen

Na důkaz citu v duší

Srdce nosí na odiv.



Však ouha, vždy omyl se stal

Někdo za hlavní chod ho pokládal

Usedl potichu, povečeřel, kůži hodil psům

Mastný talíř chlebem utřel a pak je rozbil.



Já čekal až nové naroste

A rána se scelí,

Však dlouho se neozvalo

Tak dal jsem se na modlení.



Tu doktor, horší než Frankenštajn

Srdce mi vyměnil za vlastní krám

Při operaci na duši také šáh

A kus ledu za duši mi tam dal.



Tak žil jsem jak poustevník

Bez citu, lásky, touhy a snění

Sám v horách temných

Bylinky na čaj si posbíral.



Ale pak jsi přešla kolem Ty

Já kůži přes pec přehodil,

Neb plavat jsme se musel naučit

V moři z ledu mojí duše.



Pak ozval se zvuk, jež známý mi byl

Buch - buch, buch - buch, buch - buch,

To srdce se znovu ozvalo

Ten tam byl onen zlatý krám



To vše se stalo, když kolem jsi přišla ty,

Teď čas je opět nosit rudý květ.

Bojím se, však důvěru k tobě mám.

Zde máš mé srdce na talíři.
A příbor ti podá kat.

Kam dál