Jen tak
18. dubna 2013 v 0:55 | Vězeň své duše
|
Má poezie
V moudrých knihách,
Lidé píší,
Že lásce je potřeba
Odevzdat celou duši.
Jen tak,
Dát duši
Jen tak
Dá to smysl
Tak dáte vše co máte,
A mnohdy ještě víc
Naději, víru, bezestrachu
Že neprohrajete svoji duši
Jen tak,
Černá nebo rudá
Jen tak
Sudá nebo lichá.
Tak točí se život kolem vás
A láska ta jde s Vámi
Žijetejako v nebi
Máte-li vedle sebe člověka milovaného
Jen tak,
Rostou nám křídla
Jen tak
Nic nebolí
Však někdy, křídlo se zlomí
Život není jako ráj,
Život spíše peklu roven,
Drtí nás za živa
Jen tak,
Křídlo se zlomí
Jen tak
Láska umřela.
Jenže co potom,
Když láska odejde,
Co dělat bez duše,
Když dal jste ji celou
Jen tak,
Odešla
Jen tak
S Vaší duší.
Slova soucitná
18. dubna 2013 v 0:52 | Vězeň své duše
|
střípky a podklady
Slova soucitná,
bolest v srdci neutiší
Slova soucitná,
vzpomínky rozfoukají
Slova soucitná,
čas nevrátí
Slova soucitná,
člověka neoživí…
A přesto je v nich ukryta,
touha člověku odlehčit
Převzít byť jen na moment,
trápení jež tíží jako cent,
Dodat sílu pomocnou rukou,
prolomit samotu utrpení…
Když spatřil jsem tě poprvé
18. dubna 2013 v 0:50 | Vězeň své duše
|
Má poezie
Když spatřil jsem Tě poprvé
Bolest v srdci ukrytá
V očích tvář, měnící se v dým
Já myslel snad, že jenom sním.
Když spatřil jsem Tě poprvé,
Rozchod psal mi rýhu do tváře,
Oči stále hledali jen ji,
Duše prohrála; s city hrála si.
Když spatřil jsem tě poprvé,
Hledal jsem teplou náruč,
Shodit ze sebe konvencí obruč,
A prohandlovat naději s depresí.
Když spatřil jsem tě poprvé,
Jako Gabriel vyháněla jsi sukubu,
Neschopen mluvit přes rozbitou hubu,
Mé oči ti děkovaly.
Když spatřil jsem tě poprvé,
Jak poděkovat...Archanděli...
Srdce vypadá jak Pompeje,
A přesto - slyšíš - žije.
Když spatřil jsme tě poprvé,
Magická chvíle zrození,
Prošel jsem peklem přímo k tobě,
Andělské trouby troubení,
To budík přetrhl snění….
1.máj
1. května 2012 v 8:46 | Vězeň své duše
|
Má bolest
1. máj
Byl pozdní večer,
vskutku 1. máj,
Byl pozdní večer
mě srdce přepadl hlad
Byl pozdní večer,
toužil jsem zas a zas
Byl pozdní večer
mé srdce obestřel chlad
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
do ticha já vzýval Vesnu,
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
prázdnou hrudí nesla se ozvěna,
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
do žeber narážely tóny,
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
má duše došla smíru.
Kde borvý zaváněl háj,
tam poližil jsem se do mechu,
Kde borvý zaváněl háj,
touha velela k útěku,
Kde borvý zaváněl háj,
proč už nejsi tu,
Kde borvý zaváněl háj,
s výdechem vzdávám se života.
Miluji Tě paní má,
Vesna mi Tě přislíbila
Bez Tebe život v propast se mění
Vítej Morano, má ženo, má paní.
Byl pozdní večer,
vskutku 1. máj,
Byl pozdní večer
mě srdce přepadl hlad
Byl pozdní večer,
toužil jsem zas a zas
Byl pozdní večer
mé srdce obestřel chlad
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
do ticha já vzýval Vesnu,
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
prázdnou hrudí nesla se ozvěna,
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
do žeber narážely tóny,
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
má duše došla smíru.
Kde borvý zaváněl háj,
tam poližil jsem se do mechu,
Kde borvý zaváněl háj,
touha velela k útěku,
Kde borvý zaváněl háj,
proč už nejsi tu,
Kde borvý zaváněl háj,
s výdechem vzdávám se života.
Miluji Tě paní má,
Vesna mi Tě přislíbila
Bez Tebe život v propast se mění
Vítej Morano, má ženo, má paní.
Výkřik do tmy
14. února 2012 v 2:41 | Vězeň své duše
|
Má bolest
Jak mám žít
Být či nebýt - o to dávno neběží
Mé žíly proměnily se v suché védy
A jen písek se jimi prohání
Jak mám umřít?
Když chybí síla a odvaha
Vrhnout se do proudu řeky Stix
Bojím se, že najdu pramen Rubikonu
A nepřekročím jej.
Jak mám milovat?
Oči pohasly jak dohořelé svíce
Jak potemnělé lampy telvize
Má duše dávno splaska
Jak kovářský měch prožrána červy
A přesto všechno
Stači jedinné Tvé slovo
Či jen ozvěna Tvého hlasu,
Zachvění parfému ve větru
A já?
Zase kříčím do ochraptění
Lištičko, já tě miluji
Nedokáži bez Tvé lásky žít
Zrod
15. září 2011 v 16:20 | Vězeň své duše
|
Má poezie
Zrod
Nůž.
On řval.
Na bílém prostěradle
Jen krev, nůž a pot.
Váha.
Šla pryč.
Zamotali ho
Pořád řval.
Cigareta.
On sál.
Smyla si krev
Odešla ven.
Vrátila se.
On spal.
Ona usínala.
Zabalila si věci.
Vyšla ven.
Potkal ji.
Poděkoval jí.
Odvezl ji.
Konec odrazu
15. září 2011 v 16:19 | Vězeň své duše
|
Má poezie
Konec odrazu
Co ty víš?
Nevíš nic
Já vykopal si hrob
A v zlaté kleci v něm ležím
Nedívej se na mě!
Neslyšíš? Jsi hluchý?
Ne jen němý
Jak kapr na dně vany.
Co jsi to řek?
Už jsem se lek,
Že pravdu jsi řek
Jež hlavu stíná.
Běž už spát.
Nechceš? Nemůžeš!
Snadná pomoc.
Kulka do srdce
Běž už pryč!
Slyšíš! Vypadni!
Jsi zbytečný
Jak kámen pro hvězdy
Neslyšel! Zůstal stát.
Kámen zvedl. Vrh.
Strašný zvuk.
Jen střepy se sypaly.
Cirk
15. září 2011 v 16:18 | Vězeň své duše
|
Má poezie
Cirk
Ranní slunce pohladilo paprsky písek v Cirku
Ještě je hladký bez stop kol či krve.
Však za pár chvil, až padne šál bílý
Kopyta koní a kola vozů ho zhyzdí.
Lehký vánek zavanul nad pískem v Cirku
A netrpělivě trhá bílý šál
Už aby byl upuštěn a on směl s ním si hrát,
Pak oblaka prachu na diváky rozfoukat.
Nad Cirkem lomoz fanfár se vznešeně nese,
Z brány vozy jako šípy letí
Jen aby on byl v cíli první
A za nimi leží jen písek mrtvý.
Praskot dřeva Cirkem zní,
Když kolo s kolem se setká
Tu jedno praská, však koně běží dál
A vozataj začal svůj poslední let.
Nad Cirkem se sneslo v okamžiku ticho,
Však jak hlučný byl ten zvuk,
Když vozataj skončil svůj let
A písek pozřel jeho mladou krev.
Nad Cirkem vládne vítězný řev,
To vítěz projel cílem
Pro něho vavřínový věnec,
Pro soupeře temný hrob.
V Cirku zavládlo opět ticho
Jen zvuk hrabí ruší majestátný klid
Krvavý písek jež dávno zasypali
A pro nový závod připravili.
Želva
15. září 2011 v 16:18 | Vězeň své duše
|
Má poezie
Želva
Noc se snesla na město
A jako dveře zavřela
Osudy lidí pro ten den,
A z rušného velkoměsta
Se stala mrtvá želva.
Jen tu a tam do tmy
Z krunýře želvy bakterie svítí
Jež jako pravé bakterie
Energii z želvy berou
Ale želvě to nevadí
Protože právě spí
A ráda ji poskytne těm
Kdo dnes nechtějí spát
Však co energie pro ni znamená
Vždyť ráno se vzbudí
Všeho bude mít dostatek
Teď je dává šanci těm
Kdo nechtějí skončit svůj den
Aby vzhůru byli
Na své počínání viděli
Slyšeli, co slyšet chtějí
A přitom ji nezajímá co dělají
Ona s klidným svědomím
Bez výčitek životy ničí
Co život pro ni je
Ubude jen jedno světlo
Jen jedna bakterie na jejím krunýři
Přesto nabízí všem svoji pomoc
Žijte, radujte se, buďte bez starosti
Jednoho dne já účet předložím
Tak každá želva,
Tak každé město uvažuje
Každá želva své město napájí
A pomalu roste jak krunýř dovolí
Až jednoho dne se želva zvedne
A vydá se na cestu
Pak poznáme, že nejsme nic
Než pouhé malé bakterie.
Potkám tě a ztratím
15. září 2011 v 16:17 | Vězeň své duše
|
Má poezie
Potkám tě a ztratím tě
Svůj život si žiji
A své hříchy těžce splácím
Však když slyším lásky melodii
Tu nehledím, kdy, jak a čím pak zaplatím.
Dřív jsme uměl milovat
A nosit rudý květen
Na důkaz citu v duší
Srdce nosí na odiv.
Však ouha, vždy omyl se stal
Někdo za hlavní chod ho pokládal
Usedl potichu, povečeřel, kůži hodil psům
Mastný talíř chlebem utřel a pak je rozbil.
Já čekal až nové naroste
A rána se scelí,
Však dlouho se neozvalo
Tak dal jsem se na modlení.
Tu doktor, horší než Frankenštajn
Srdce mi vyměnil za vlastní krám
Při operaci na duši také šáh
A kus ledu za duši mi tam dal.
Tak žil jsem jak poustevník
Bez citu, lásky, touhy a snění
Sám v horách temných
Bylinky na čaj si posbíral.
Ale pak jsi přešla kolem Ty
Já kůži přes pec přehodil,
Neb plavat jsme se musel naučit
V moři z ledu mojí duše.
Pak ozval se zvuk, jež známý mi byl
Buch - buch, buch - buch, buch - buch,
To srdce se znovu ozvalo
Ten tam byl onen zlatý krám
To vše se stalo, když kolem jsi přišla ty,
Teď čas je opět nosit rudý květ.
Bojím se, však důvěru k tobě mám.
Zde máš mé srdce na talíři.
A příbor ti podá kat.